Architektura meziválečného Ústí (z Klíše do centra města)
Jak vypadalo naše město v období mezi světovými válkami? Vydejte se s námi na procházku, která Vám prostřednictvím tehdejší architektury přiblíží život v Ústí nad Labem v letech 1918–1939. Šlo o dobu velkého rozvoje města, ale také o období světové velké hospodářské krize, která na Československo dopadla nejsilněji v první polovině 30. let 20. století. Projdeme se okolo komunálních bytových domů, jejichž výstavbou tehdejší vedení města řešilo špatnou bytovou situaci, která dopadala zejména na dělnické vrstvy společnosti; uvidíme školy, které byly jednak symbolem vzrůstající vzdělanosti, ale také zrcadlily národnostní rozdělení města; zastavíme se u budovy polikliniky a spatříme i některé paláce zasvěcené obchodu, které dávaly na odiv ekonomickou sílu svých majitelů a dodávaly Ústí ráz velkoměstského ekonomického a průmyslového centra.
Pojďte se s námi přesvědčit, že architektura Ústí nad Labem nejen z meziválečných let má své nezaměnitelné kouzlo a skrývá i skutečné poklady.
Letáček s popisem trasy seženete v Informačním středisku města Ústí nad Labem (Palác Zdar, Mírové náměstí 1/1), online si můžete letáček stáhnout zde. Trasu vyznačenou na mapě naleznete zde: https://mapy.cz/s/debobadezo.
Celkový pohled na Klíši, v pozadí centrum města. (M)
Komunální domy na Klíši
Naši procházku meziválečnou historií Ústí nad Labem, kterou nás budou provádět některé z nejzajímavějších staveb té doby, započneme na Klíši. Ta byla původně malou zemědělskou obcí s panským velkostatkem. Město nejprve na počátku 90. let 20. století odkoupilo některé zemědělské pozemky na Ovčím vrchu, kde vznikl centrální městský hřbitov, v roce 1898 pak celý velkostatek. Roku 1900 se obec stala součástí města a přirozeným místem dalšího rozrůstání městské zástavby.
Výchozím bodem je nám zastávka MHD V Besídkách, kam se z Mírového náměstí dostaneme linkami 79 a 90. Právě v těchto místech byly ve 20. a 30. letech 20. století stavěny komunální domy, které měly řešit špatnou bytovou situaci ve městě, která se týkala především dělnických vrstev.
Prudký růst města a počtu jeho obyvatel v 19. století byl způsoben především rozvojem průmyslu. Nové pracovní příležitosti přivedly na Ústecko postupně tisíce lidí, kteří potřebovali někde bydlet. Mnoho dělníků žilo i v okolních obcích, které se tak stávaly „noclehárnami“. Nedostatek bytů se projevil již na počátku 20. století, krize však dostoupila vrcholu po první světové válce, kdy celá desetina obyvatel žila v naprosto nevyhovujících podmínkách. Nebylo ojedinělé, že v malých jednopokojových bytech žili prarodiče, rodiče i děti, či více rodin společně. Mnohé byty byly vlhké, špatně osvětlené a ohrožovaly zdraví nájemníků. Dělnický redaktor a spisovatel František Cajthaml-Liberté shrnul poválečnou situaci těmito slovy: „Nikde nebydlí se tak draze a špatně, jako v Ústí nad Labem.“ Městská rada, ve které měla nejsilnější zastoupení německá sociální demokracie, se rozhodla problém řešit výstavbou komunálních domů.
Komunální domy, Typ 1927 (M)
Pod Ovčím vrchem, mezi ulicemi U Panského dvora a Klíšská se nachází řádková zástavba Typ 1927 z let 1927–1931, jejímž autorem byl městský architekt Franz Josef Arnold. (1) Jednalo se o moderní řešení městské zástavby, které reflektovalo tehdejší nároky na hygienické standardy bydlení, včetně prosvětlení bytů přirozeným světlem. Vycházelo z urbanistických teorií, které byly o pár let později formulovány např. v Athénské chartě. V tomto duchu také F. J. Arnold navrhl budovy, jež jsou výrazně odlišné od prvních komunálních domů z počátku 20. let, které tentýž architekt navrhl ve slohu Reformarchitektur (k těm se dostaneme později). Výstavba probíhala v etapách, v roce 1928 byly dostaveny první dvě řady (nejblíže křižovatce ulic Klíšská a U Městských domů), o rok později další dvě řady, v roce 1930 jedna a v roce 1931 opět dvě. Domy první etapy jsou architektonicky nejhodnotnější, od pozdějších se mimo jiné liší i přítomností lodžií. Odlišné byly i dispozice bytů. Na domech se nacházela (respektive na některých stále nachází) kartuše s městským znakem a rokem dostavby. I tento detail, vedle celkové koncepce komunálních bytů, poukazuje na inspiraci tzv. Rudou Vídní.
Výstavba komunálních domů, Typ 1927 (M)
Napravo, mezi ulicemi Klíšská a Resslova, můžeme vidět domy novějšího Typu 1930 od téhož autora. (2) Jejich výstavba probíhala v letech 1930–1931 a 1932–1933, tedy již v době světové hospodářské krize, která se nevyhnula ani Československu. Byly budovány s podporou státu a jejich realizace tak byla v souladu se zákonem rozdělena mezi větší počet místních firem a sestávala z šestnácti (respektive u nejmladších budov čtrnácti) dispozičně stejně řešených malometrážních bytů do 40 m2. Nájemníkům byly k dispozici sklepní i půdní kóje, prádelna a sušárna. Uspořádání zástavby již není čistě řádkové, ale vytváří polouzavřené bloky. I zde však bylo dbáno na hygienické normy a prosvětlení bytů.
Laubengänghauser, nebo také S-Domy. (M)
My nyní zabočíme do ulice U Městských domů a vzápětí doprava do ulice Mezidomí, kde si prohlédneme dvě architektonicky nejzajímavější budovy zdejší komunální bytové zástavby. Jde o takzvané S-domy, které navrhli ve stylu organického expresionismu F. J. Arnold spolu s Ernstem Krobem. (3) Výstavba v rámci tzv. 3. stavební akce probíhala v letech 1931–1933. Jejich vlnitý tvar je důsledkem toho, že půdorys domů kopíruje zdejší terén. Konstrukce je železobetonová a střecha plochá, což byla oproti starším komunálním domům novinka. Toto řešení ve své době vyvolalo kritiku místního tisku, ale také uznání odborníků. Vzhledem ke svému technickému řešení, které je patrné z ulic Mezidomí a Na Vlnovce, získaly domy svůj původní název Laubenganghäuser, tedy pavlačové domy. V obou domech dohromady se nacházelo 280 bytů, vždy šest na jedno patro, přístupných z pavlače. Byty sestávaly z pokoje, kuchyně, toalety, koupelny, komory, předsíně a balkonu. Nechyběly opět sklepní a půdní kóje a společné prádelny a sušárny.
S-Domy dnes, pohled z ulice Mezidomí.
České gymnázium
Z Mezidomí projdeme do ulice České mládeže a zastavíme se před nedalekou budovou Pedagogické fakulty, původně českým gymnáziem. (4)
Zastavme se nyní na moment u specifické situace, ve které bylo české školství po vzniku Československé republiky. V Ústí nad Labem, podobně jako v dalších pohraničních oblastech, žili v té době převážně Němci, usídlena zde byla ale i početná česká menšina. V roce 1921 se jednalo o téměř 20 % obyvatel města. Přesto, že se ústečtí Češi snažili o založení školy s českým vyučovacím jazykem již od 80. let 19. století, první vznikla až v roce 1896 v Krásném Březně. Jednalo se o školu soukromou, kterou zřídil a provozoval spolek Ústřední matice školská. Krásné Březno (také Březnice, německy Schönpriessen, respektive Priessnitz) se stalo součástí Ústí nad Labem až roku 1900, právě spolu s Klíší. V samotném Ústí však byla první česká škola otevřena až po vzniku ČSR.
Budova českého gymnázia. (U)
V roce 1920 pak bylo založeno České státní reálné gymnázium, které původně sídlilo v různých objektech, povětšinou nevyhovujících. Vlastní budova vznikala v letech 1924–1926 podle návrhu architekta Zdeňka Pštrosse. Stavba nese klasicistní rysy, na které odkazují i čtyři sochy na střešní římse, které představují umění, písemnictví, technické vědy a přírodní vědy. Ty doplňují i tři reliéfy nad hlavním vchodem. Před hlavní budovou se nachází po levé straně původní ředitelská vila, propojená arkádou s budovou tělocvičny. V roce 1938 bylo nacistickou správou gymnázium zrušeno a budova se stala sídlem tzv. vládního prezidenta Hanse Krebse. Po válce zde bylo ředitelství státních drah, od roku 1961 pak Pedagogický institut, který se transformoval v Pedagogickou fakultu, jež se zde nachází dodnes.
Dnes se v budově nachází PF UJEP.
Heimstätte Sudetenland
Pokračujeme dále ke křižovatce, kde zabočíme doleva do ulice Resslova. Po pravé straně máme budovu zdravotnické školy, ke které se ještě zanedlouho vrátíme. Za ní zahneme do ulice Bezručova. Zde se po levé straně nachází bytové domy společnosti Heimstätte Sudetenland, jejichž budování započalo těsně před válkou a dokončeno bylo až roku 1941. (5) Autory byli Friedrich Unger a Leopold Fischer, kteří pro stavby zvolili specificky německý sloh Heimatstil. Ten je zřetelný jak v celkovém provedení budov, které mají valbové střechy s pálenými taškami, fasády s proškrabávanou omítkou a neopracované kamenné podezdívky, tak i v detailech z kovu, pískovce či dřeva. V deseti budovách bylo umístěno celkem 135 bytů, určených převážně pro zaměstnance říšské státní správy. Vzhledem k tomu, že byly domy budovány z větší části již v průběhu války, nacházely se zde i protiletecké kryty.
Bytové domy reprezentují německý heimatstil.
Funkcionalistický bytový blok
Pokračujeme dále a zabočíme vpravo do ulice Palachova, kde vidíme funkcionalistický blok sestávající ze tří obytných budov z druhé poloviny 20. let od Františka Fialy. (6) Původně se jednalo o byty pro státní zaměstnance včetně učitelů, souběžně stavěné české obecné a občanské školy. Na rozdíl od této školy si finální podoba uchovala více z původní inspirace holandskou architekturou. Zaujme především dvěma postranními rizality, obloženými režným zdivem. To pokrývá i přízemní podlaží a lemuje okna, čímž vytváří kontrast s čistě bílými zdmi. Nacházejí se zde byty různých dispozic, menší s ložnicí a kuchyní, dvoupokojové i třípokojové.
Funkcionalistický bytový dům od Františka Fialy se doplňuje s protější školou.
Česká obecná a občanská menšinová škola
Hned naproti se nachází ZŠ Palachova, původně Česká obecná a občanská menšinová škola. (7) Budova je důstojnou reprezentací severočeského funkcionalismu, koneckonců byla v letech 1928–1930 vystavěna podle návrhu slavného architekta Josefa Gočára. Původní návrh byl, jak už bylo zmíněno výše, inspirován moderní holandskou architekturou, ale postupně byl přepracován a převládl čistě funkcionalistický výraz, který vzhled striktně podřizoval funkci. Modernistické zpracování se stalo terčem kritiky části ústecké veřejnosti, především německojazyčné. Funkcionalismus byl mimo jiné totiž hojně využívaným slohem nově budovaných státních budov, Němci ho tedy vnímali jako symbol Československé republiky, se kterou se mnozí z nich ani v tomto relativně klidném období zcela neztotožňovali.
ZŠ Palachova od Josefa Gočára je jednou z nejdochovanějších funkcionalistických staveb na Ústecku.
Stavba vznikla na pozemcích, které byly věnovány městem pod podmínkou, že práce budou ukončeny do dvou let. To se podařilo a 28. září 1930 byla stavba slavnostně otevřena. Nahradila tak starou, nevyhovující školní budovu v Solní ulici, kterou musela vzít česká škola za vděk po první světové válce.
Plastika, zpodobňující malý státní znak ČSR, měla komplikované osudy.
Před budovou můžeme také vidět pískovcovou plastiku malého státního znaku Československa. Ten má pohnutou historii, nejprve byl odstraněn po okupaci pohraničí v roce 1938, po válce obnoven a roku 1964 opět odstraněn, v roce 1990 pak, snad již definitivně, znovu osazen. Naproti škole se také nachází stavební blok D, poslední dobudovaný z první fáze komunální výstavby na počátku 20. let. Jde o domy s čísly popisnými 247–251, které tvoří nároží ulic Palachova a Šaldova. (8)
Blok D je nejmladší z první etapy komunální výstavby v letech po první světové válce. (A)
Německé dívčí reformní reálné gymnázium
Krátce se zastavíme i u sousední budovy, kterou je nám již známá zdravotní škola, původně ovšem Německé dívčí reformní reálné gymnázium. (9) Jde do jisté míry o německou „odpověď“ na sousední budovu české školy, čemuž odpovídá i zřetelně tradičnější pojetí stavby. Jedná se o další realizaci podle F. J. Arnolda z let 1931–1932. Ten budovu navrhl ve stylu nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), což byl sice moderní umělecký směr, nicméně v architektuře mohl obsahovat i klasicizující tendence, jako je tomu právě u této stavby.
Budova německého dívčího gymnázia byla Arnoldovou odpovědí na Gočárův modernismus.
Nejstarší komunální domy
Vydáme se Palachovou ulicí podél Městských sadů. Uděláme si krátkou odbočku, kdy projdeme Resslovou ulicí do Pasteurovy, abychom si prohlédli vůbec nejstarší městem zbudované bytové domy. Okolo bloku D jsme již procházeli, nyní se nacházíme u bloku C, který zahrnuje č. p. 1759–1762. (10) Pokračujeme okolo bloku A, kde se jedná o č. p. 1748–1754. (11) Vůči číslování jdeme v opačném směru, a pro přehlednost si tak tento úsek můžeme vymezit nárožní budovou s pivnicí Resslovka a uhlopříčně protilehlou budovou, v níž se nachází Galerie Suterén, ke které dojdeme zabočením do ulice U Nemocnice. Druhou stranu této krátké uličky tvoří blok B, který pokračuje v Pasteurově ulici. Jde o č. p. 1763–1768. (12)
Nejstarší ústecké komunální domy. (A)
Výstavba probíhala v letech 1919–1922 a autory návrhů, ovlivněných tzv. architekturou reformy, byli F. J. Arnold a E. Krob. Porovnáme-li tyto stavby s pozdějšími Arnoldovými realizacemi, může nás překvapit poměrně zdobný charakter původních fasád. Jednalo se o počáteční fázi jeho tvorby, která prošla poměrně radikálním vývojem – na první pohled by zřejmě nikdo neodhadoval, že tyto budovy navrhl stejný člověk, jako S-domy či budovu České spořitelny na Mírovém náměstí. Dalším rozdílem oproti pozdějším komunálním domům byla nemožnost ideálně využít přirozené světlo pro osvětlení bytů, což bylo způsobeno faktem, že šlo o dostavbu, která v tradičních blocích uzavírala starší secesní zástavbu, jejíž dokončení přerušila první světová válka.
Okresní nemocenská pojišťovna
My se nyní přesuneme napříč Městskými sady až k budově polikliniky v Masarykově ulici. (13) Objekt ve stylu nové věcnosti podle návrhu Paula Brockardta měl být původně novým sídlem Okresní nemocenské pojišťovny. Slavnostní otevření bylo plánováno na 28. října 1938, pouhých devět měsíců od zahájení stavby. Okupace pohraničí tomu zabránila a budova byla dokončena v březnu 1939, do správy ji získala Sudetendeutsche Angestelltenkrankenkasse (Sudetoněmecká zaměstnanecká nemocenská pojišťovna). V budově se mimo kanceláří pojišťovny nacházely také ordinace, operační sály, tělocvična nebo lékařská knihovna, Přesto, že původní návrh byl zjednodušen, je budova nepřehlédnutelná zvláště pro částečné klinkerové (kabřincové) obložení, které hlavní budovu symetricky rozčleňuje. Za povšimnutí stojí také výrazné řešení vstupních portálů.
Budova polikliniky, původně určená pro Okresní nemocenskou pojišťovnu, byla dostavena až po okupaci. (M)
Nordböhmische Wasserbaugesellschaft
Nyní vyrazíme po Masarykově ulici směrem do centra. Pod kruhovým objezdem se můžeme krátce zastavit u obvodního oddělení policie, které sídlí v expresionistické budově, vystavěné v letech 1922–1923 pro společnost Nordböhmische Wasserbaugesellschaft, (14) kterou založil Heinrich Lumpe, ústecký obchodník, filantrop, amatérský ornitolog a ochránce přírody, který mimo jiné založil i původně soukromou ptačí rezervaci Lumpepark, okolo kterého později vyrostla ústecká zoo. Tuto stavební společnost, která patřila k největším svého druhu a zabývala se vodními stavbami, po roce 1918 vedl Ing. Alois Winnar, z jehož iniciativy byla tato budova vystavěna. Architekt Ernst Rücker čistou fasádu budovu opticky rozdělil vertikálními klinkerovými pásy. Zaujmou také u vchodu umístěné sochy Tritonů, jejichž autorem byl děčínský sochař Hans Jäger, či štuková výzdoba s mořskou tematikou.
Budova Nordböhmische Wasserbaugesselschaft, založené Heinrichem Lumpe a později vedené Aloisem Winnarem. (U)
Volkshaussäle
Pokračujeme dále, projdeme okolo bývalého Volkshaus (Lidového domu) z roku 1908, ve kterém měla ústecké sídlo německá sociální demokracie. Zabočíme do ulice Prokopa Diviše a zastavíme se před Veřejným sálem Hraničář. (15) Neoklasicistní budova navržená Robertem Beutelem doplňovala Volkshaus od roku 1923 o společenský a kulturní sál, odtud také původní název Volkshaussäle. Stavba byla na svou dobu velmi moderně vybavena, mimo hlavní sál se zde nacházelo i několik menších. V roce 1936 prošel Volkshaussäle částečnou přestavbou na biograf Olympia, který patřil k nejvýznamnějším v tehdejším Československu.
Volkshaus-säle, později biograf Olympia. (M)
Paláce Scheckental a Deutsche Ärzteshaus
Vrátíme se na Masarykovu ulici a půjdeme směrem ke Smetanovým sadům, kde se dáme doleva ulicí Pařížská. Zastavíme se až na jejím konci, na křižovatce s ulicí Velká Hradební. Zde naproti sobě stojí dvě expresionistické budovy, palác Scheckental, ve kterém se nacházela suterénní restaurace s pivnicí a v prvním patře proslulá kavárna Savoy. (16) Palác vznikl díky Josefu Hiekemu, který byl nejen autorem, ale i investorem stavby z roku 1931. Pojmenování palác „převzal“ po formanském hostinci Zum Scheckental, který byl spolu s budovou Prager Creditbank (Pražské úvěrní banky) zbořen, aby nové budově uvolnil místo. O pět let mladší je protější budova Franze Illiga, původně palác pojišťovny Deutsche Ärztehaus. (17) V době vzniku se zde nacházely kromě kanceláří a bytů zřejmě i ordinace. Výrazný charakter stavbě dodává pětiposchoďový rizalit a tmavé obložení fasády.
Palác Scheckental, více známý pod názvem Savoy dle kavárny, která sídlila v prvním patře. (M)
Pamětní deska Leopolda Pölzla
Z křižovatky zamíříme na Lidické náměstí, kde se na moment zastavíme u pamětní desky Leopolda Pölzla. (18) Ta se nachází v průchodu do atria, nalevo od vstupu do budovy magistrátu. Deska samotná sice nepochází z meziválečného období, ale osobou bývalého ústeckého starosty na něj odkazuje.
Pamětní deska Leopolda Pölzla.
Narodil se v obci Sankt Aegyd v Dolních Rakousích 14. listopadu 1879. Do Čech přišel v roce 1913 již jako sociálně demokratický politik a novinář. V letech 1920–1923 byl za německou sociální demokracii starostou, poté místostarostou a od roku 1931 až do září 1938 opět starostou. V těchto funkcích se významnou měrou zasloužil o rozvoj Ústí nad Labem a mimo jiné právě i o výstavbu komunálních bytů. Jako přesvědčený demokrat byl v roce 1931 zvolen starostou i díky hlasům českých zastupitelů, kteří taktéž podporovali i městskou výstavbu. Po záboru československého pohraničí nacistickým Německem byl lynčován a život mu zřejmě zachránilo jen zatčení náhodně přítomným příslušníkem gestapa. V období okupace byl nacistickou správou perzekuován a zemřel za ne zcela jasných okolností v ústecké nemocnici 1. září 1944.
Pamětní deska od Zdeňka Kolářského byla odhalena v roce 1998. Památník s identickou podobiznou od téhož autora se nachází také na Ústeckém náměstí v Mnichově, kde byl umístěn o dva roky dříve.
Riunione Haus
Vrátíme se na Lidické náměstí a zahneme doleva, ke křižovatce ulic Revoluční a Malá Hradební. Po necelých sto metrech staneme před budovou známou pod lidovým názvem Grand, který je poslední zastávkou naší procházky. (19) Opět si můžeme povšimnout výrazné klinkerové fasády a věže s hodinami. Původní název zněl Riunione Haus, objednatelem stavby byla totiž italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta in Triest, pro kterou ji navrhl architekt Fritz Lehmann. Postavena byla v letech 1928–1929 v místech, kde před tím stál berní úřad a hostinec. Kromě kanceláří a bytů se zde nacházela restaurace a v prvním patře oblíbená kavárna Grand, jejíž název se stal později v povědomí Ústečanů označením pro celou budovu.
Riunionehaus, vybudovaný pro italskou pojišťovnu Riunione Adriatica di Sicurtà in Terst. (M)
Architekti
Franz Josef Arnold (1888–1962)
Ústecký rodák, studoval Technickou univerzitu v Drážďanech. Kvůli první světové válce studia nedokončil, přesto se stal autorem celé řady staveb v Ústí nad Labem. Jeho práce výrazně ovlivnily vzhled města. Po roce 1945 odsunut, zemřel v Paschingu nedaleko Lince.
Franz Josef Arnold (M)
Ernst Krob (1887–1954)
Pocházel z Prunéřova u Kadaně, absolvoval VUT v Praze. Působil jako městský architekt, ve spolupráci s F. J. Arnoldem se výrazně podílel na utváření ústecké architektury meziválečného období. Zemřel v Regensburgu.
Ernst Krob (U)
Zdeněk Pštross (1885–1954)
Narozen v Berouně, vystudoval ČVUT. Po okupaci v roce 1939 emigroval do Kanady, kde v Montrealu později také zemřel.
František Fiala (1895–1957)
Absolvent ČVUT a AVU, žák Jana Kotěry a Josefa Gočára. Později profesor urbanismu na ČVUT. Narozen v Praze, zemřel tamtéž.
František Fiala (W)
Josef Gočár (1880–1945)
Pocházel ze Semína, absolvoval Umělecko-průmyslovou školu, kde studoval v ateliéru Jana Kotěry. Později profesor a rektor na AVU, významná osobnost české architektury 20. století. Zemřel v Jičíně.
Josef Gočár (W)
Paul Brockardt (1881–1941)
Narozen v Coburgu, usadil se v Ústí nad Labem, kde se podílel mimo jiné na řadě zakázek pro rodinu Schichtů, ale i Weinmannů či Petschků. Zemřel v Praze.
Paul Brockardt (M)
Ernst Rücker (1890–?)
Rodák z Eisensteinu, vesnice nedaleko bavorsko-českých hranic, přišel do Ústí v roce 1925. Jeho dílem je mimo jiné Staré krematorium nebo obchodní akademie na Střekově. Jako antifašista byl za války nasazen na nucené práce. Po válce byl vyjmut z odsunu, v roce 1946 však dobrovolně odešel do americké okupační zóny v Německu. Místo a datum úmrtí nejsou známy.
Fritz Lehmann (1889–1957)
Narodil se ve Šluknově, vzdělání získal na technických školách v Praze a ve Vídni. V Praze byl také profesorem na Německé vysoké škole technické, po válce působil ve Vídni, kde i zemřel.
Fritz Lehmann (W)
Použitá literatura:
Ivan GRISA, Ústecká uličnice, Ústí nad Labem 1998.
Michaela HRUBÁ a kol., Historický atlas měst České republiky, svazek č. 32 – Ústí nad Labem, Ústí nad Labem – Praha 2020.
Martin CHRZ, Leopold Pölzl, Ústí nad Labem 2002.
Kolektiv autorů, Aussig. Herausgegeben vom Stadtrat in Aussig, Berlin 1929.
Kristina KAISEROVÁ – Vladimír KAISER (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. (Dostupné online: https://www.usti.cz/dejiny/obsah.htm)
Marta PAVLÍKOVÁ – Alena SELLNEROVÁ – Mirka SALAVOVÁ, Architektura Ústí nad Labem 1900– 1945, Ústí nad Labem 2022.
Pavel PROUZA, Vybudovali jsme… ! / Wir haben gebaut… !, Praha 2017.
Franz Josef UMLAUFT, Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Eine zusammenfassende Darstellung von der Stadtgründung bis zur Vertreibung der Deutschen, Bayeruth 1983.
Online zdroje:
Ústí///Aussig – Architektura na severu Čech, dostupné online: https://www.usti-aussig.net/
Památkový katalog Národního památkového ústavu, dostupné online: https://pamatkovykatalog.cz/
Zdroje fotografií:
Fotografie označené (M) pochází z fotografických sbírek Oblastního muzea v Ústí nad Labem, vyobrazení označená (W) jsou z wikipedia.org jako volná díla nebo pod licencí, která umožňuje jejich využití. V ostatních případech se jedná o reprodukce z knih Franz Josef Umlauft, Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Eine zusammenfassende Darstellung von der Stadtgründung bis zur Vertreibung der Deutschen, Bayeruth 1983 (U) a Kolektiv autorů, Aussig. Herausgegeben vom Stadtrat in Aussig, Berlin 1929 (A). Fotografie bez označení jsou vlastní.